© Svět, 2024
TISKOVÁ KONFERENCE u příležitosti premiéry výstavy
v galerii Mai Manó Hous, Budapešť (26. 2. 2004)
/Přepis mluveného slova./
Dobrý den, dámy a pánové, vážení přátelé,
vítám vás na dnešní tiskové konferenci, kterou připravila galerie Mai Manó
a nakladatelství Svět ve spolupráci s Českým centrem v Budapešti
u příležitosti výstavy František Drtikol - Oči široce otevřené a uvedení
stejnojmenné knihy Františka Drtikola. Kniha, která je nedílnou součástí
výstavy, filozoficky i prakticky vzato je jejím výpravně pojatým katalogem.
Vyšla samostatně kromě jazyka českého také ve francouzštině, němčině
a angličtině. Cílem výstavy je představit obrazový materiál, ze kterého kniha
vznikala, tedy originály fotografií Františka Drtikola, jeho skici zachycující
kompozice budoucích fotografií a dále průřez nejvýznamnějšími knihami
a katalogy věnovaných jeho tvorbě. Tuto kolekci doplňuje publikace sestavená
z deníků a dopisů z válečných let 1914 - 1918, které Drtikol věnoval Elišce
Janské, své mladičké platonické lásce. Jedná se o tři celistvě dochované deníky
doprovázené autorovými kresbami, představující nejen hloubkovou sondu
do jeho nitra, ale i počátek jeho duchovní cesty. Skrze tyto deníky a dopisy
můžeme lépe pochopit způsob jeho tvorby.
Další knihou, a o té je dnešní výstava, jsou Oči široce otevřené, kdy záměrem
bylo vydat další unikátní ucelený text. Expozici doplňují 4 faksimile fotografií
Františka Drtikola, vytištěné speciální bezrastrovou tiskovou technikou Offlith,
v počtu 300 číslovaných výtisků od každé fotografie, jež byly vydány
u příležitosti vydání knihy a stejnojmenné výstavy. Originály těchto fotografií
jsou součástí této výstavy. Věrnost a kvalitu podání můžete tudíž sami
posoudit. Počet výtisků je jednou provždy takto limitován, nebudou zhotoveny
další tisky mimo těchto tří set, čímž mohou být i zajímavým sběratelským
artiklem. Kniha v každé jazykové verzi vyšla nákladem 1000 kusů.
Fotografie v knize jsou tištěné čtyřbarevně s velmi jemným rastrem (120#),
který je na samé hranici možností ofsetového tisku. Zvolili jsme tuto techno-
logii, abychom se mohli přiblížit barevným jemnostem originálů, které autor
vytvořil technikou pigmentu, olejotisku nebo bromostříbrné fotografie.
K dalším detailům této knihy, pokud vás to bude zajímat, by se mohla
vyjádřit autorka grafické úpravy Radana Lencová.
Text Františkem Drtikolem nazvaný Oči široce otevřené ve své úplnosti
vychází vůbec poprvé. Jedná se o unikátní výpověď, která vznikla někdy na
začátku 30. let minulého století, v době, kdy se Drtikol nacházel na pomy-
slném vrcholu své fotografické kariéry. Text je rozdělený do 29 kapitol
a právem ho můžeme považovat za Drtikolovo fotografické krédo, pokud
jde o postupy a přístupy k vlastní práci. Fotografie zařazené k jednotlivým
kapitolám jsou vybrány tak, aby co nejvíce korespondovaly s textem nebo
umocnily zásadní myšlenku zde vyjádřenou. Ve většině případů jde o méně
známé nebo neznámé autorovy fotografické práce. Rád bych podotkl,
že František Drtikol patřil ve své době a dodnes patří mezi nejznámější
a nejvýznamější české fotografy a právem je řazen ke světové špičce v tomto
uměleckém oboru, a to v celé jeho historii. Ve svém moderně pojatém atelieru
v centru Prahy, který se datuje do let 1912 - 1935, fotografoval nesčetně
slavných či význačných osobností z celého světa. Jednalo se o ministry,
prezidenty, generály, malíře, sochaře, divadelní i filmové herce, operní pěvce,
filozofy, spisovatele a další osobnosti. Jmenovitý výčet portrétovaných by
nebral konce, jelikož by se jednalo ne o stovky, ale o tisíce jmen.
Portrétní atelier představoval jeho živnost, a tudíž existenční jistotu.
I když šlo o komerční zakázky, dosahoval v nich mimořádného mistrovství,
tím že dokázal vystihnout charakter jednotlivých portrétovaných osob.
Ekonomická prosperita portrétního atelieru mu umožňovala věnovat se své
vlastní výtvarné činnosti, o kterou mu šlo především. Drtikolovu tvorbu
ovládala de facto dvě témata: tvář a vize ženského těla, které procházely
jeho tvorbou nepřetržitě v různých slohových variacích po dlouhou dobu více
než třiceti let. Tvůrci, jako Félicien Rops, Eduard Munch, Franz von Stuck,
Fernand Khnopff, Ludwig von Hofmann, ale také Seurat a Fritz Endell, byli
z počátku jeho malířskými vzory a pod jejich vlivem vytváří své první fotografie.
Tak jako Rossetti vidí v ženském těle nositele vší krásy, ale i myšlenky a duše.
Drtikolova bohatá představivost proměňovala lidské tělo v nejtvárnější foto-
grafický materiál. Mnichovská škola (1901 - 1903) ho však nenaučila pouze
absorbovat vliv secese, ale přivedla ho k širokému vnímání celého výtvarného
umění. Rembrandtovo dílo mu bylo v roce 1913 pobídkou k vytvoření velké
série šerosvitných aktů.
Ve dvacátých letech se u Drtikola vztah modelu a pozadí proměňuje, není
už malířsky a plošně dekorativní, ale rozvíjí se v prostorových plánech.
Figura je uvnitř plánů a sama se stává jedním z nich. Ruce a nohy se
přizpůsobují ubíhajícím liniím a podobně jako štětcem vytvářené pozadí
malířsky doplňovalo postavu, nyní pohyb těla sleduje plány kulis rozmístěných
v prostoru. Tělo už není jenom "oděvem duše", ale samo je tvarem a hmotou
- i svým vlastním naplněním bez literárního podtextu. Osvětlení, světlo samo
se stává jedním ze stavebních prvků obrazu, ne už aby náladou dotvářelo
model, ale aby se samo proměnilo v jednu ze složek kompozice stejně tak
jako jeho zvětšený stín. Druhá polovina dvacátých let, alespoň jak se nyní jeví
z pohledu odkazové sbírky v UPM, je vrcholným obdobím celé Drtikolovy
fotografické tvorby, kdy pracuje s živým modelem. Drtikol umí vytěžit to
nejlepší z hodnot svého ducha. Ve třicátých letech nastává doba vlastnoručně
zhotovených komponovaných figurek, které Drtikolovi nahrazují živý model,
zidealizoval tělo a vytvořil si svůj typ.
František Drtikol umírá v roce 1961 jako fotograf téměř zapomenut.
S obnoveným zájmem o secesi a ve fotografii o tvárné techniky se jeho jméno
až na výjimky znovu připomíná v letech sedmdesátých, a začíná postupné
zpracovávání jeho tvorby. Dnes víme, že Drtikol ve svém díle nejen vstřebal
mnohé světové výtvarné, literární a filosofické impulsy, ale dokázal je též
originálně zpracovat a kreativně vyjádřit. Existence Drtikolovy tvorby po první
světové válce byla nutná proto, aby položila základy české moderní fotografii,
jejíž nástup byl tím připraven, a to v měřítku světovém. Je proto důležité, aby se
v okamžiku, kdy již fotografické dílo díky mnoha knižním publikacím i výstavám
doma i ve světě bylo více méně ve svém základu publikováno, zveřejnily v autentické
podobě autorovy vlastní zápisky, poznámky a různé písemnosti v definitivní
redakci. A tím se dostáváme ke krédu nakladatelství Svět, jehož jedním z cílů
je zpracovat a postupně vydat autentické textové a obrazové materiály v co
nejvěrnější podobě, aby se tak staly výchozím materiálem pro poznání tohoto
světově uznávaného umělce.
Výstava, do které můžete právě nahlédnout, čítá na 50 exponátů. Mnohé
z vystavených fotografií nebyly dosud vystaveny ani publikovány, takže
Budapešť zažívá hned dvojí, můžeme říci světovou premiéru: Jednak této
výstavy jako celku, a zároveň i premiéru představení mnoha neznámých
fotografií od fotografa, který zemřel před více než čtyřiceti lety. Kromě
autorských originálů, tzv. vintage printů, výstava představuje i několik
pozdějších nových printů, a to z toho důvodu, že není u většiny z nich znám
autorský originál. Dochovaly se jen skleněné nagativy, které jsou dnes
součástí sbírky UPM v Praze. Tyto práce pocházejí vesměs z roku 1934,
tedy rok předtím než Drtikol ukončil svou fotografickou činnost. Jsou to
čisté elegantní studie, kompozice, které dodnes působí naprosto moderně.
Na výstavě můžete najít i několik fotolitografií, což je Drtikolův vynález,
který skvěle umožňuje výrazné výtvarné stylizace a kombinace fotografií
s namalovanými nebo nakreslenými partiemi. V určité době Drtikolovi vyho-
vovalo spojení klasických výtvarných technik s fotografií. Jedná se o nový
způsob reprodukční, který si nechal ve 20. letech patentovat. Jednoduše
řečeno v něm kombinuje olejotisk s litografií, kdy fotografie využívá princip
olejotisku. Největším uměním je zde rozložit stíny v polostíny a v čtvrtstíny.
To už bych však zabíhal do technických detailů.
Téma František Drtikol by vydalo na několik rozsáhlých přednášek, to však
není naším dnešním cílem. Rád bych ještě podotkl, že na knize František
Drtikol "Oči široce otevřené" se mnou spolupracovala PhDr. Anna Fárová,
historička umění, která zásadním způsobem zpracovala Drtikolovu foto-
grafickou pozůstalost. Výsledkem byla objevná výstava v roce 1972 v Praze
v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Katalog vydaný u příležitosti této výstavy
je součástí naší expozice. Tato práce vyústila v rozsáhlou monografii,
vydanou v roce 1986 v Mnichově. Paní Fárová měla být dnes tady přítomná,
bohužel zdravotní důvody jí neumožnily podniknout cestu sem, a tak jí
alespoň uslyšíte ze zvukového záznamu určeného speciálně pro dnešní den,
dnešní vernisáž výstavy Františka Drtikola v Galerii Mai Manó. Anna Fárová
je světově uznávanou teoretičkou v oboru fotografie. Dále bych vám rád
představil MgA Radanu Lencovou, která je zde přítomna. Je autorkou
grafického řešení knihy Oči široce otevřené, a rovněž hlavní grafičkou
nakladatelství Svět a také se podílela na přípravě této výstavy. Expozici
dále rozšiřuje filmový dokument o výstavě František Drtikol - fotograf,
malíř, mystik, kterou jsem společně s Annou Fárovou připravil v roce 1998
v Praze pro Galerii Rudolfinum, kde byla vůbec poprvé souborně představena
malířská tvorba Františka Drtikola, a došlo tak k propojení mezi jeho
malířskou a fotografickou tvorbou.
Dovolte mi říci ještě několik údajů o autorovi pro zpřesnění. František
Drtikol se narodil v roce 1883. Jeho působení v roli fotografa se datuje
do let 1898 - 1935. V roce 1935 opouští Drtikol fotografii, vzdává se zcela
činnosti v tomto uměleckém oboru. Odchází do ústraní, aby se mohl naplno
věnovat duchovní praxi a malbě. Jak sám ve svém životopise říká:
"Přestal jsem být fotografem a stal jsem se malířem." Vrací se ke své staré
lásce - k malování. Jako východní mudrc odchází z ruchu vnějška ke klidu
vnitřnímu. Malba se mu stává způsobem pro vyjádření vnitřních stavů
a ilustracíduchovních vizí. Fotografií vyslovil vše svým neopakovatelným
způsobem a nebylo k tomu třeba co dodat. Ve 20. letech se stal František
Drtikol uznávanou osobností uměleckého světa, od té doby se žádný
významnější fotografický salon neobešel bez jeho účasti. Jeho umělecké
schopnosti osvobodily fotografii od ustálených formálních konceptů.
Na závěr bych citoval jeho slova: "Nevím, proč by mé fotografie potřebovaly
komentář, pracuji tak, jako když pták zpívá své písně."
Děkuji vám za pozornost.
Stanislav Doležal
* * *
Úvodní řeč PhDr. Anny Fárové k uvedení výstavy v Budapešti,
v galerii Mai Manó House (26. 2. 2004)
/Přepis mluveného slova./
Dobrý den, milí přátelé,
jsem ráda, že jsem tady alespoň svým hlasem přítomna na výstavě Františka
Drtikola a že se František Drtikol ocitá s nově vydanou knížkou poprvé
v cizině právě v Budapešti. Já mám na Budapešť skvělé vzpomínky ze 70. let,
kdy jsem tady byla na stáži a měla jsem možnost poznat maďarské fotografy
přímo ze sbírek fotografické asociace. Tam jsem si uvědomila, jakou má
Budapešt sílu. Nejenom filmy, ale též vizuální projev fotografií. Zalovila jsem
v historii a vzpomněla jsem si samozřejmě na sílu projevu Moholy Nagye
a potom na autory, na jejichž díle jsem pracovala, i když už byli po smrti.
V Čechách jsme vydali první monografii André Kertésze, který se narodil
v Maďarsku a žil v Paříži a posléze v New Yorku, kde oceňován pro své příliš
evropské fotografie nebyl. Takže se mu dostalo vlastně jakéhosi zadostiučinění
tím, že u nás vyšla jeho první monografie v roce 1966. Totéž se stalo Endre
Ernö Friedmannovi, který je také rodák z Budapešti. Přijal pseudonym Robert
Capa a žil také střídavě v Německu, ve Francii a pak zakotvil v Americe.
Je to velmi důležitá osobnost nejenom jako fotograf a válečný reportér, ale
hlavně tím, že spoluzaložil s dalšími zajímavými lidmi skupinu Magnum Photo,
a to hraje ve vývoji fotografie a fotožurnalistiky významnou roli dodnes jak
v Paříži, tak v New Yorku. Jeho bratr Cornell Capa, který si vzal též tento
pseudonym za svůj, vytvořil v New Yorku International Center of Photography,
kde se šíří fotografická kultura na nejvyšším stupni a kde jsou samozřejmě
zahrnuti též Evropané a Maďaři, poněvadž má pro tuto oblast velký cit a velké
pochopení. Tím jsem chtěla uvést, jakou mám radost, že se tato výstava koná
právě v tomto krásném městě, v Budapešti. Milovala jsem Budu i Pešť, vylezla
jsem na kopec Budu, dívala jsem se na Pešť a celý pobyt pro mne byl velkým
zážitkem.
Oči široce otevřené je prostě řečeno studie, či jak bych to nazvala, kterou
vytvořil František Drtikol sám, na základě své praxe a své zkušenosti s tím,
jak fotografovat tvář, portrét a vůbec fyziognomii člověka a jak se vlastně
postavit čestně k zobrazování lidského objektu a jakým způsobem ho chápat,
vnímat, jak ho koncipovat. Vyjadřuje se k tomu nesmírně otevřeně, ale zároveň
je tam přítomen i jeho mysteriózní vnitřní psychologický přístup, který nás
neustále vzrušuje a zajímá. Já jsem vytvořila monografii Františka Drtikola
v roce 1985, po šestiletém studiu jeho díla a jeho života. Vyšla v Německu
a je dostupná v němčině, v angličtině, ve francouzštině u nakladatelů Shirmer
a Mosel. Tato monografie se stala vlastně spojovacím článkem a začátkem
přátelství a spolupráce se Stanislavem Doležalem, který jako mladý student
tehdy projevil skutečný a opravdový zájem o osobnost Františka Drtikola a bylo
vidět, že zahořel pro jeho dílo, že rozumí nejenom dílu, ale celé myšlenkové
stavbě tohoto autora, který nebyl jenom fotografem, ale byl především
myslitelem, filozofem, mystikem a skvělým malířem.
Malířské dílo Doležal velmi bedlivě studoval, registroval, takže jsme pak ve
vzájemné spolupráci - Doležal se věnoval obrazům, já fotografiím - vytvořili
v roce 1998 velmi zvláštní výstavu v Praze v Galerii Rudolfinum, která nebyla
jenom běžným ukazatelem cesty fotografa, ale především cesty myslitele.
Tam byly vyznačeny milníky na jeho cestě, kdy František Drtikol procházel od
křesťanství přes určité mystické zaujetí až k buddhismu. Dokumentovali jsme
to v devíti oddílech, které byly zastaveními na Drtikolově cestě tvorbou, jež se
rozvíjela od roku 1901 do roku 1935, kdy jako opravdový mudrc zastavil tvorbu
fotografií, protože tam už vyslovil vše, co říci chtěl, a vlastně zvnitřnil svůj život,
svůj svět, vzdal se vnější slávy, vnějších aktivit a ekonomických problémů,
a zastavil se tak, že začal malovat a intenzivně rozvíjet svou duchovní praxi.
Právě vydané zápisky obsahují komentáře, které vše uvádějí do souvislostí.
O tom se tedy šířit nebudu, nicméně si myslím, že se povedl skvělý čin a že
Oči široce otevřené, tak jak vyšly v péči Stanislava Doležala a grafičky
Radany Lencové, jsou něco, co má opravdu tu dokonalost, jež pramení ze
zájmu, z lásky a z úcty k autorovi, a že knížka sama je malým šperkem, kterou
člověk s chutí otevře na jakékoliv stránce a zamyslí se nad poselstvím, které
do ní František Drtikol skrze své úvahy a fotografie uložil.
Všechny vás zdravím, jsem velmi ráda, že se zde fotografická výstava
koná, děkuji vám za pozornost a ať se vám výstava a knížka líbí.
Na shledanou
Anna Fárová